Jde muž po silnici a vidí opuštěné, hladové, plačící dítě. Zeptá se Boha: „ Proč tohle všechno dopustíš, copak nemůžeš něco udělat?“ A Bůh řekne: „ Ale já už jsem udělal. Stvořil jsem tebe.“
Milá Pavlo, přidávám se k té nekonečné řadě malých dětí z různých konců světa a říkám stejně s nimi : „ Děkuji, že jste.“ Patříte k těm šťastným a odvážným z nás, kteří následují hlas svého srdce a spojí povolání se svým životním posláním. Odvážným, protože jste po dokončení Vysoké školy ekonomické získala pracovní nabídku ve světě špičkového managementu, kterou jste hodila do odpadkového koše neuskutečněných životních příležitostí, aby tam usnula věčným spánkem a vydala se na cestu do světa, kde se mohou pohybovat jen silní a stateční. Měla jste našlápnuto na to, být úspěšným finančníkem, ale vy jste místo toho odpověděla na malý novinový inzerát společnosti UNICEF a stala se humanitární pracovnicí. Celý příspěvek
Archiv štítku: texty
Srdeční záležitost T.H.P. – Arnošt Lustig (Tvé číslo zůstane navždy v mém telefonu)
Je krásné tě zase jednou potkat Arnošte. Ještě před pár lety jsem nevěděla, že to jde. Že to jde tak, jak to cítím teď. Je to tím, že už jsem zažila odchody blízkých a daří se mi s nimi žít ve všech těch krásných pocitech dál. Cítím jejich lásku i smích ve chvílích jakéhosi napojení na cit, který je podle mě věčný. Mluvila jsem o tom s tvojí Evou, obě jsme dcery, kterým odešli tátové. A povídáme si s vámi pořád.
Takže teď zrovna mám pocit, jako bys tady byl. Dívám se na fotografii, kde mě držíš v pase, tak jak ti to dělalo vždy dobře. Milovník žen, který hřál jako slunce a maloval všem úsměvy na rty. Ženy tě milovaly, protože každá se v tvé přítomnosti cítila být královnou. Každá získala pocit výjimečnosti a krásy a stačilo s tebou prohodit jen pár slov někde při náhodném setkání ve společnosti, kterou jsi měl rád. Muži zase nabývali sílu – všem jsi říkal Bejku. Znamení vskutku erotické, jak praví znalci Zodiaku. Prostě jsi bavil všechny a vlastně to děláš stále. Víš, že kdykoliv o tobě s někým mluvím, vždycky se usmíváme? Já myslím, že ty ses smál i na svém vlastním pohřbu, kdy rabínovi upadla Tóra a na toho tvého Bejka vzpomínal každý z mužů, kteří tam hovořili. A ženy, ty se zase zasněně usmívaly. Nepřeháním, bylo to tak. Tak jsem to viděla v Synagoze na Starém městě Pražském, nedaleko krámku, kde jsi u jedné šikovné holky (jak jsi mi vyprávěl) kupoval ručně pletené svetry. A mně tam někde při obřadu vypadla z prstýnku perla. Nehledala jsem ji, stala se mojí slzou věnovanou tobě na cestu do nebe – sekce: nejlepší spisovatelé planety Země.
Celý příspěvek
Pařížská setkání
Tento článek, který jsem před pár lety napsala pro časopis Krásná paní, jsem dala jednomu novináři jako odpověd na jeho otázku, proč mám právě galerii.
A je to tady. Chladný ranní vánek se prohání naší ložnicí a já se probouzím z letního spánku. Miluju, když začíná podzim. Vzduch je nabitý energií a já mám chuť vzlétnout. Nutně potřebuji za jednou ze svých lásek. Paříží. Zamilovala jsem se do ní už jako malá holka, když do mého Pražského pokojíčku přijel na svém koni poprvé Dumasův D’Artagnan a vzal mě sebou do toho úžasného města. Po něm pak přišli další, kteří bývali kdysi z masa a kostí a získali si můj obdiv, úctu, stali se mými učiteli a nějakým zvláštním způsobem i mojí součástí. Proust, Flaubert, Sand, Colette, Sartre, Beauvoir, Sagan, Hemingway se svým: „Pohyblivým svátkem“… Gauguin, Picaso, Lautrec, Matis, Modigliani… a mnoho dalších
A Rodin – Auguste Rodin. Celý příspěvek
Postav dům, zasaď strom, poroď dcery – synové se časem přidají
(Zorka bude královnou naší galerie v říjnu 2011.)
Představit paní Zoru Jandovou není vůbec věc snadná, ač by se to mnoha lidem sledujícím svět show businessu mohlo tak zdát. Je to přece herečka a zpěvačka – někdo si k tomu přidá „Žena hudebního skladatele Zdenka Merty“. Ano, ale málokdo už ví, že ne všechny noty, které opouští Zdeňkovo nahrávací studio jsou pouze jeho. Zora také skládá písně, některé jsou staré už čtvrt století. Vydaly se, hrály se, tak si do životopisu může připsat i profesi skladatelky. Na otázku jak se cítila v dobách, kdy v tomto ohledu stála zcela za zády svého muže, se dnes usmívá: „Bylo to tenkrát šikovnější s organizací. Brali jsme vše jako naše společné autorské písně. To že texty byly moje, se vědělo. Zdeněk hrál, já zpívala. Fandili jsme si vzájemně a bylo jedno, kdo udělal co. Dařilo se nám. Jen někdy přišly chvilky, kdy se mi chtělo zakřičet – tahle skladba, to jsem jenom já! Ale nikdy jsem to neudělala.“
Celý příspěvek