Propojeni obrazem, láskou k barvám a plátnům, jsou kurzist mistra malířského Ondřeje Rady
Vlastimil Dejl nar. 22. 2.1981 ve Frýdlantě v Čechách
Citlivý, nesmělý a neustále dobře naladěný umělec amatér, závislý na čokoládě, objevil svůj talent v období 25. roku, kdy se rozhodl rozvinout své umělecké vlohy v ateliéru O. Rady. Od roku 2006 vytvořil pod vedením mistra Ondřeje již několik děl, např. Makovice, Tygr, Podzimní cesta, Plenéry, Pocity a další. Od pocitů, zvířat, plenérů a zátiší se dosud nepropracoval ke slibované figurální tvorbě, kterou pořád chystá rozvíjet.
Milena Kvasničková nar. 27. 3. 1973 v Praze
Aktivní, činorodá, sympatická umělkyně s velkým citem pro detail. Své vlohy v sobě objevila již v mládí, ale díky režimu jí nebylo umožněno vysněný obor vystudovat. A tak se na to vyprdla. O Vánocích v roce 2005 pod stromečkem nalezla barvy a štětce – poděkování manželovi – což byl prvotní impulz k nákupu dalších uměleckých potřeb v obchůdku u Manekýna. Tam umělkyně vycítila svou šanci a vstoupila do odborných kurzů pod vedením Ondřeje Rady. Mezi nejobdivovanější „kusy“ její tvorby patří volné kopie Trilogie aktů od Degase (čti „degy“), Plenér 1-3, volné kopie Dalího či Hory Schlagming. Svou aktuální tvorbou se umělkyně ubírá svým vlastním směrem, který vidí v Konci světa 2012…
Jana Machová nar. 14. 9. 1949 v Praze
Již na škole měla jedničky z kreslení. Přestože úspěšně složila talentové zkoušky na UMPRUM, dlouhá léta marnila svůj talent v softwarových firmách. Po dlouhých 35 letech znovu objevila svou lásku k barvám a štětcům. V roce 2008 vstoupila do kurzu mistra Ondřeje R. a od té doby potěšila svými díly nespočet příznivců a obdivovatelů. Mezi skvosty její tvorby patří Růže z Windsoru, Modrá hora, Podzim, Mochnička, Skotský hrad, Rybník Velát a další. Do budoucna by umělkyně ráda dobyla svět figurální tvorby a nadále zdokonalovala své dovednosti pod vedením mistra Ondřeje.
Jitka Pikalová nar. 30. 5. 1959 v Praze
Narodila se současně se svou sestrou Marií, se štětcem v ruce. Svou kariéru zahájila již v plenkách známými nástěnnými malbami… Její talent nebyl dlouhá léta doceněn, až po nástupu do kurzu Ondřeje R. dostala se její díla do povědomí široké veřejnosti, zejména z řad elitních bankovních úředníků. Velká řada děl se bohužel nedochovala, jelikož byla rozdána neznámým sběratelům, či byla několikrát přemalována. Z torza její tvorby ční Plenéry 1-3, Černoch ve tmě, Eskymák, Okénko, Šéf, Zátiší s mouchou či volná kopie Bitvy u Trafalgaru. V následujících letech se chystá přidat na rychlosti své tvorby a upustit od zvyku „oplachovat“ svá díla terpentýnem.
Eva Kopernická nar. 1951 v Praze
Od mládí měla sen – tvořit, hlavně malovat. Nevěřila si,
a tak se o nic ani nepokusila. Před 16 lety přišla životní ztráta a jako terapii vzala do ruky hlínu. Začala tvořit. Dokonce se tvorbou živit. Malba však byla stále pouze snem. Před několika lety se jí začalo intenzivně v noci zdát, že maluje. Kamarádka Lenka jí dala v roce 2009 k Vánocům dvě plátna a akrylové barvy. Stále ještě nevěřila, že může malovat, a tak věci pečlivě uložila. Pak přišla nemoc a hlína byla pro ruce příliš těžká. Začala chodit do ateliéru mistra Ondřeje Rady. Od té doby namalovala již mnoho obrazů a absolvovala již několik samostatných výstav.
Běla Richterová nar. 12. 1. 1955 v Praze
Ke skupině byla připojena přes mírný, avšak včas zlomený odpor vloni v létě. Na její slova „já jsem tohle nikdy nedělala” zněla odpověď již propojených „každej jednou začínal”. Svá díla dokáže zušlechťovat do detailů, které jsou pouhým okem jen těžko viditelné. Velmi rychle si tak získala přezdívku Uko podle postavy japonského malíře miniatur Uko Ješity z filmu „Jáchyme, hoď ho do stroje”. Pobyt v ateliéru navíc zpestřuje zpěvem, jejím dalším – již dlouholetým koníčkem.
Maluje motivy věru světové, od Statku malých Staniměřic, přes Opatovický rybník v Třeboni až po Bracklinn Falls Bridge či Stoneymollan Road ve Skotsku. Od přírodních scenérií se pozvolna přesouvá také k zátiším či portrétům.
Olga Moravcová nar. na jaře 1968 v Praze
Již od útlého věku byla vedena k výtvarnému cítění, které v sobě léta dusila a jen pozvolna ventilovala zkrze geologické mapy či deníčky dětí. Jak už tomu tak bývá, shodou náhod se dostavil raketový start do její talentované tvorby. Přestože prakticky s ničím co namaluje, není spokojená, ostatním to nevadí, berou jí s rezervou, a obrazy se líbí. Práce na obrazech ji natolik pohlcuje, že kromě plátna barvami úspěšně pokrývá také sebe i své okolí.Za krátkou dobu se může pochlubit obrazy staniměřickým Obilným polem či Elektrickými dráty, portrétem syna „Matouši, na které planetě žiješ?”, rodinnou vzpomínkou „Poslední siesta 1938„ a intimními dílky Krystalizace a Dezert.