(Zorka bude královnou naší galerie v říjnu 2011.)
Představit paní Zoru Jandovou není vůbec věc snadná, ač by se to mnoha lidem sledujícím svět show businessu mohlo tak zdát. Je to přece herečka a zpěvačka – někdo si k tomu přidá „Žena hudebního skladatele Zdenka Merty“. Ano, ale málokdo už ví, že ne všechny noty, které opouští Zdeňkovo nahrávací studio jsou pouze jeho. Zora také skládá písně, některé jsou staré už čtvrt století. Vydaly se, hrály se, tak si do životopisu může připsat i profesi skladatelky. Na otázku jak se cítila v dobách, kdy v tomto ohledu stála zcela za zády svého muže, se dnes usmívá: „Bylo to tenkrát šikovnější s organizací. Brali jsme vše jako naše společné autorské písně. To že texty byly moje, se vědělo. Zdeněk hrál, já zpívala. Fandili jsme si vzájemně a bylo jedno, kdo udělal co. Dařilo se nám. Jen někdy přišly chvilky, kdy se mi chtělo zakřičet – tahle skladba, to jsem jenom já! Ale nikdy jsem to neudělala.“
A jak vlastně došlo k tomu, že začala koncertovat a psát písně? Jednoduše – vyhodili jí z Národního divadla, první scény naší země. Vyprodané hlediště, potlesk, květiny a najednou výpověď. Slzy, bolest, spousta otázek bez odpovědí, vyhýbavé pohledy kolegů a pevné rozhodnutí statečné holky: „mně nedostanete!„
Dostali, slavila 25 narozeniny, na srdci jizvu a v duši si zavřela na klíč svoji 13tou komnatu. Před nedávnem ji pro ni otevřeli autoři stejnojmenného pořadu ČT a ona mohla konečně uzavřít tuhle bolavou etapu svého života. Udělala to elegantně – poděkovala jedné ze svých spolužaček z DAMU za hlášení, která na ni podávala tehdejšímu režimu. Bylo to upřímné, protože by mnohé neprožila a dnes by možná hledala své jméno na seznamu hereckého obsazení nějaké z nových her ND, zatím co její vlastní, která se jmenuje „Nahá Múza“, se právě uvádí před vyprodaným hledištěm Městského divadla v Brně.
Než se ale mohla zapsat do seznamu hraných divadelních autorů, uběhla ještě kus cesty a získala pár nových profesí ze zcela jiného oboru, kterému se dnes věnuje stejně intenzivně jako divadlu.
Z jedné strany lidi baví, z druhé pomáhá léčit jejich tělo.
Zora opravdu doslova běží životem a své okolí neustále překvapuje – no spíš mu vyráží dech.
Po odchodu z Národního Divadla se naučila anglicky, oprášila školní francouzštinu, vyhrála konkurz a odjela účinkovat na EXPO 1986 do Vancouveru. Vrátila se, občas točila pro TV a film, začaly koncerty se Zdeňkem a pozvání pro oba do USA. Ne od krajanů, jak bývá u našich zpěváků zvykem, ale od čistě amerického producenta. Zaplnili ve dvou i veliké sály různě po Státech. Turné zopakovali 3x, našli své publikum a s ním přišla otázka – co dál?
Vrátili se, vzali se, narodila se jim dcera, postavili dům, podle Zory vlastního projektu (jinak to u ní nejde), Zdeněk našel domovskou scénu pro své muzikály v Brně, ona v nich hrála, v mezičase sázela stromy, psala písničky pro děti o zvířatech (zná snad všechna, která žijí na naší planetě), občas točila a pak v 39 letech objevila asijské bojové umění Tai – chi.
To jí absolutně okouzlilo a jelikož nedělá nic na pouhých 100 %, rok denně trénovala, pak sbalila kufřík a odjela na mistrovství světa. Skončila 17náctá a byla jedinou běloškou: „Za Švédy také cvičily Asiatky. Znova jsem tam jela, když mi bylo 42 let a obsadila sedmé místo.“
To už byla na světě její druhá dcera, ona sama uznávanou učitelkou Tai – chi s narůstajícím množstvím žáků. „Zjistila jsem, že většinou jsou lidé, kteří chodí na hodiny, svým způsobem zašmodrchaní. Měli problémy fysické, ale začátek byl vždy v jejich hlavě.“ S nimi se ale také začali objevovat lidé, praktikující Reiky, Silvovu metodu kontroly mysli, SRT… a dokázali pomoci. „Kamarádka psycholožka se mně zeptala, proč se to vlastně nenaučím sama? Měla pravdu a já začala navštěvovat různé kurzy. Po nějaké době jsem zjistila, že mám najednou spoustu vědomostí, ale řekněme z technik, které náš západní svět považuje za něco mezi nebem a zemí a je jedno, co z toho třeba v jiných státech, platí zdravotní pojišťovny.“
Zora je člověk velmi systematický, začala se tedy zajímat také o techniky, které pomáhají tělu z pohledu našeho. Jedinou možností, vzhledem k její profesi (měla zrovna po premiéře monodramatu Frida Kahlo) a věku 45 let, byla Vysoká škola tělesné výchovy a sportu – Palestra. Tam měla možnost studovat psychologii i anatomii a než se stačila otočit, přibily k tomu ještě marketing, ekonomika, sport a personální management, který jí pomohl vše v klidu zvládnout. „Jednou jsme dostali za úkol zmapovat po dobu 14 dnů minutu po minutě každý náš den. Od rána do noci, včetně toho, kolik minut trvá třeba osobní hygiena. Dnes tenhle seznam doporučuji všem, kdo jsou ve stresu. Na základě něj jsem zjistila, že si myslím, že mám daleko méně času, než doopravdy mám, že jsem ve stresu zbytečně, že mám hodně času na své dcery, školu, práci – jen je třeba si to dobře zorganizovat.“
Do školy chodila ve stejném čase jako její dcery, tak do sebe vše zapadalo.
Pak přišla povinná praxe a Zora dostala úžasnou nabídku: „Měla jsem jet na soustředění s hokejisty skupiny A Pražské Slávie jako specialista na relaxační a meditační techniky. Fungovala jsem jako psycho coach, když chyběly ruce – jako masér a také jako máma. Neměla jsem syny a najednou jich byla celá parta.“ Zůstala s nimi 3 roky a svým dílem přispěla k vítězné vlně týmu. „Nikdy nezapomenu na úžasný pocit, jaký jsem měla při fotografování s pohárem.“
Teď má tedy za sebou další legitimní školu a certifikáty s platností pro celou EU. Může cvičit s klienty zdravotní tělesnou výchovu, je masérkou se specializací na klasickou, sportovní, lymfatickou, holandskou masáž a zároveň kondiční a sportovní specialistku. Udělala si státnice z didaktiky tak může i učit.
„Zjistila jsem, že mám vlastně ucelený západní
systém péče o psychiku i tělo – na druhé straně umím trénovat tělo i asijským způsobem. Teď mě čekají zkoušky z klasické asijské medicíny. Tyhle dva světy se mi určitým způsobem pospojovaly a já mám zase komplexnější pohled na to, jak fungujeme. Hrozně mě to baví.“
A baví to i lidi kolem ní. Spojení těchto dvou způsobů péče o tělo dnes lidi hodně oslovuje a proto jsou výsledky na kterých se velkou částí podílí také psychika, velmi dobré a poměrně rychlé. Klientela se zvětšuje a stejně tak pocit zadostiučiní, který je nepopsatelný a přijde vždy, když se povede někomu pomoci.
A jak Zora relaxuje? Maluje obrazy. „Vždy, když zanechám jedné činnosti, jdu k druhé, která je diametrálně odlišná. Tak si od té předchozí odpočinu. Věnuji se perokresbě na velké formáty 1×3 m, jde o poměrně titěrnou práci redisperem a tuší. Asi se tím projevuje ten Asiat ve mně. Ostatně vše dělám v kleče. K některým obrazům byla potřeba 150 hodin práce, kázeň a s ní i pokora. Pak mám ale radost, když se druhým líbí, i když je maluji hlavně pro sebe.“ Doma je však neschovává, už měla několik výstav a vydala také dětskou knihu „Ryba z Havaje“, kterou si viagra usa sama ilustrovala, obsahuje i písničky v notách i na CD.
A čím se tahle atraktivní a velmi aktivní žena baví teď? „Píšu dětskou knížku o vodnících. Jsem odkojená našimi kreslenými filmy, na kterých má maminka pracovala a také humorem Miloše Macourka. To je má inspirace. Dělám to pro zábavu a kamarády a jsem nadšená, když se má mladší dcera Esterka u čtení směje. Spolu si pak všechno představujeme. Tatrmani mají také podobu scénáře, tak se uvidí, jakou cestou se vydají. Ono vše, co děláme, si nakonec začne žít svým vlastním životem.“
ZORA JANDOVÁ
Kondiční sportovní specialistka, masérka, lektorka.
Herečka, zpěvačka, autorka písní, spisovatelka, malířka
(a pro ně mistr světa v předávání energie)
Vystudovala Pražskou DAMU a Vysokou školu tělesné výchovy a sportu – Palestra.
Hrála v Národním divadle, nyní vystupuje v Městském divadle v Brně
Zpívá na koncertech, vystavuje obrazy, vydala dětskou knihu
CD dětských písní, objevuje se v TV i filmu,
napsala muzikál „ Nahá Múza“, který inscenoval Šimon Caban na scéně Městského divadla v Brně
Učí Tai – chi , pracuje jako masér a kondiční poradce…