Jde muž po silnici a vidí opuštěné, hladové, plačící dítě. Zeptá se Boha: „ Proč tohle všechno dopustíš, copak nemůžeš něco udělat?“ A Bůh řekne: „ Ale já už jsem udělal. Stvořil jsem tebe.“
Milá Pavlo, přidávám se k té nekonečné řadě malých dětí z různých konců světa a říkám stejně s nimi : „ Děkuji, že jste.“ Patříte k těm šťastným a odvážným  z nás, kteří následují hlas svého srdce a spojí povolání se svým životním posláním. Odvážným, protože jste po dokončení Vysoké školy ekonomické získala pracovní nabídku ve světě špičkového managementu, kterou jste hodila do odpadkového koše neuskutečněných životních příležitostí, aby tam usnula věčným spánkem a  vydala se na cestu do světa, kde se mohou pohybovat jen silní a stateční. Měla jste našlápnuto na to, být úspěšným finančníkem, ale vy jste místo toho odpověděla na malý novinový inzerát společnosti UNICEF a stala se humanitární pracovnicí.
Šatičky, botičky, dovolené na bílých plážích někde v Karibiku, rychlá auta, saténová povlečení, brilianty na prstě a všechno to, co ke světu financí patří jste vyměnila za maskáče a pevné šněrovací boty vhodné na útěk v jakýchkoli přírodních podmínkách. Ty boty vám zachránily život, stejně tak, jako tvrdý výcvik, který jste podstoupila hned po přijetí  na místo ředitelky české sekce této světové organizace.  Dobře ty šatičky i svět elegance a parfémů vám zůstal. Vždyť také reprezentujete jednu z největších humanitárních organizací světa, nositelku Nobelovy ceny za mír .
Vždy mně fascinovaly životní osudy lidí, kteří zůstali věrni svým dětským snům. Jsou to lidé šťastní, protože dělají to, co je naplňuje a obohacuje, pro co jsou stvořeni. Říká se, že v dětství víme všichni, co bychom doopravdy chtěli, a tím pádem i měli, dělat. Jenže postupem času, výchovou a poznáváním světa ve kterém vyrůstáme, na to zapomeneme a začneme se pasovat do škatulek druhých lidí. Těch které milujeme, obdivujeme, kterých si vážíme. Vy jste zůstala věrná sama sobě. Jako malá holčička jste zachraňovala všechna možná zvířátka, která hledala pomoc v blízkosti vašeho Ostravského bytu, ve kterém jste vyrůstala se svojí maminkou. Měla jste jasno: „ Až budu velká, budu veterinářkou.“ Potom vám ale  učaroval udatný filmový hrdina Sandokan a vy jste spolu ním zažívala všechna ta veliká dobrodružství, na moři i na souši, kterých byla vaše fantazie plná.  Potom přišla na řadu lvice Elsa a Sandokan se proměnil v Africkou princeznu a tou jste  vlastně už zůstala. Říkáte tomu osudová přitažlivost. Na vysoké škole jste se zamilovala so svého Afrického prince a stala se jeho ženou. Studium skončilo a s ním i velká láska. Dvě životní kultury, neslučitelné v jednu, zvanou manželství. Vaše cesty se rozešly a vám zůstalo exotické jméno a virus jménem Afrika. Tak říkáte své neustálé touze vracet se na „černý“ Kontinent. Veterinářkou jste se sice nestala, ale druhým a bezbranným pomáháte stále a učíte to nás všechny ostatní, kteří se ocitáme ve vaší blízkosti. A Sandokan vlastně  zůstal také. O dobrodružství rozhodně nemáte nouzi i když některých z nich, by jste byla ráda ušetřena. Třeba toho, kdy jste utíkala o život v buši Středoafrické republiky, v zádech partu rozzuřených rebelů. Nebo když jste se, k smrti vyčerpaná, v Rwandě napila vody z kaluže  a čekala, zdali přece jen přežijete. Víte jaké to je, když vám v náručí umírá malé dítě. Život vám dal do dlaní dar poznávání a vy jdete světem, díváte se a vyprávíte o tom ostatním. Napsala jste knihu „Slyšíte nás? “. Knihu o obrovské touze přežít, o síle, kterou mi lidé v sobě máme. Knihu plnou smutku a bolesti, ale také touhy, víry a radosti.
Dívám se do vašich velikých očí a přemýšlím, zdali by ty moje unesli všechno to, co viděli ty vaše.  A přitom jste majitelkou velikého smyslu pro humor. Vím že ve vaší další knihou budou veselé historky, které zažíváte na všech svých misích, ať už jsou to mise sebetěžší.  Smích je lék a vy tuhle medicínu užíváte plnými doušky. Potřebujete ji k tomu, aby jste moha jít dál cestou, ze které se nedá nikam odbočit.
„Tahle práce je také virus. Člověk se ho prostě nemůže zbavit.“ To jste mi řekla při jedné z našich debat, které vedeme již několik let. Já vám za ně děkuji, stejně tak jako za přátelství, za to že jsem díky vám poznala svět , který je tak rozdílný od toho našeho a přitom tak stejný. Všichni máme podobné touhy, sny, potřeby a všichni se vzájemně ovlivňujeme, i když si to třeba neuvědomujeme. Jsme jedna veliká rodina. Mněli bychom se od sebe učit a pomáhat si a ti, kteří to dělají, jsou těmi opravdu bohatými lidmi na naší planetě Zemi. Je obdivuhodné, jak obrovské množství lidí i v naší malé zemi má tuhle nádhernou a nepřenosnou zkušenost.  Ten ohromný nádherný pocit, že někde daleko je někdo, komu jste dali šanci na lepší život…na život…

Tereza Herz Pokorná
www.stylenet.cz